Zámek na konci světa
Po čtyřech letech práce v dánské společnost SEQ jsem musel přiznat, že trpím nevyléčitelnou nemocí jménem Parkinson. Má ošetřující lékařka z neurologie mne totiž po třech letech s touto nemocí posílala do lázní. Majitelé firmy nic neříkali, spíš naopak mi chtěli pomoci a byli vůči mně ohleduplnější. Vydal jsem se tedy do lázní. Ze třech možností jsem si vybral Dubí u Teplic. Byly to velice pěkné lázně, jejichž částečnými vlastníky byly lidé z arabského světa. V lázních jsem měl s sebou služební vůz, takže jsem mohl po procedurách jezdit na menší výlety po okolí. Jednoho slunného odpoledne jsem se vypravil na zámek Jezeří, který dříve patřil rodu Lobkowiczů. Našel jsem na mapě cestu a vyjel jsem. K zámku vedla několik kilometrů slepá silnice, která končila u jeho vstupní brány. Zámek stál v lese na jakémsi ostrohu, pod nímž se rozprostírala 
nedozírná měsíční krajina povrchového dolu. Připadal jsem si, jako bych se dostal na konec světa. Po silnici jsem dojel až k hlavní bráně, kde jsem zaparkoval a šel se podívat zda mají otevřeno. Brána byla zamčená, ale stálo na ní, že pokladna se nachází v zámeckém parku. Vydal jsem se podle značení po cestě strmě vzhůru podél napolo rozpadlé zdi. Cesta končila u klenuté branky ve zdi, kudy se vcházelo do parku. Otevřel jsem dveře a vešel do parku, který v dřívějších dobách byl jistě chloubou majitelů zámku. Mohutné rozložité stromy dávaly parku důstojnost a půvab, ale bohužel po nich zbyly pouze pařezy. Došel jsem po cestě k domu, ve kterém, jak jsem se správně domníval, byla pokladna. Okénko však bylo zavřené a z vnitřní strany byla přilepena informace, že provádí od pěti účastníků. Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale opravdu jsem byl zde sám. Vydal jsem se parkem po cestě k zámku. Sluníčko krásně svítilo a hřálo, ale nebylo kam se schovat. Stromy rostoucí v parku poskytovaly jen malý stín. Stálo zde pár kamenných podstavců na nichž dříve stály sochy, ale dnes to byly pouze jakési kamenné kvádry. Došel jsem skoro až k zámku, chybělo mi asi dvacet metrů, když ke mně doletěl vzdálený štěkot psů. Zastavil jsem se a zaposlouchal se. Opět jsem zaslechl ten zvuk. Nemýlil jsem se v lese byli nějací psi. Přemýšlel jsem, zda jsem za sebou zavřel branku, ale štěkot stále sílil. Rozhlížel jsem se kam se schovat, pokud psi vniknou do zahrady. Na strom nevylezu, kmen byl příliš silný a na větve jsem nedosáhl. Tu mne napadlo, že bych mohl vylézt na prázdný podstavec zůstavší zde po odvlečených sochách. Šel jsem se na něj podívat. Když jsem k němu došel, ozval se štěkot již docela blízko. Otočil jsem se a vtom jsem je spatřil. Byla to celá smečka psů, kterou vedl velký vlčák. Hnali se ke mně z druhé strany parku neskonalou rychlostí. Nebyl čas něco vymýšlet, chytil jsem se výstupů a začal šplhat nahoru. Bylo mi jedno, jestli se umažu, hlavně abych byl již nahoře. Stihl jsem to na poslední chvíli, vytáhl jsem se na podstavec a vlčákovy čelisti cvakly naprázdno. Chvíli se ještě snažil za mnou vyskočit, ale naštěstí se mu to nedařilo. Po chvilce se štěkající smečka uklidnila a zaujala pozice okolo podstavce. Byl jsem zajat. Jakýkoli můj pohyb byl doprovázen zavrčením vlčáka. Usilovně jsem přemýšlel, co budu dělat. Říkal jsem si, že se určitě někdo přijde podívat, zda zde nejsou nějací turisté. Pak jsem si vzpomněl, že mám mobil. Našel jsem jej v batohu a vytočil číslo mého kolegy v práci. Vzal jej okamžitě. Vylíčil jsem mu ve zkratce, co se mi přihodilo a požádal jej, zda by mi mohl sehnat telefon na kastelána. Slíbil mi to a já zavěsil. Každá minuta byla dlouhá jako celý život. Prohlížel jsem si tedy alespoň své okupanty. Bylo jich celkem devět a každý byl jiný. Za deset minut mi zazvonil telefon. Mirek, tak se totiž kolega jmenoval, mi volal, že mluvil s nějakou paní ze zámku a ta mu slíbila, že se do parku za chvíli dorazí. Poděkoval jsem mu a začal vyhlížet mou zachránkyni. Asi po pěti minutách se v brance vedoucí do parku objevily dvě ženy. Zavolaly na psy a ti jak poznali známý hlas se, jako na povel zvedli a utíkali přes park ke své paní. Za chvíli jsem slyšel, jak někdo zavírá bránu. V tu chvíli jsem se uklidnil, slezl z podstavce a vydal k pokladně. Paní, která odvolala své psy, tam vzápětí také dorazila. Moc se omlouvala a na závěr řekla, že jí skoro před týdnem utekli tak měli asi velký hlad. Nakonec mi řekla, že mne po zámku provézt nemůže, protože minimální počet provázených lidí je pět. Zeptal jsem se, zda mne provede, pokud zaplatím pět vstupenek. Odpověď byla také negativní, protože se na zámku provádí do 17.00 a hodinky ukazovaly 16.45. Tím pádem by se prohlídka do 17.00 nestihla. Nezbylo než se rozloučit a jet nazpět abych stihl alespoň večeři.
nedozírná měsíční krajina povrchového dolu. Připadal jsem si, jako bych se dostal na konec světa. Po silnici jsem dojel až k hlavní bráně, kde jsem zaparkoval a šel se podívat zda mají otevřeno. Brána byla zamčená, ale stálo na ní, že pokladna se nachází v zámeckém parku. Vydal jsem se podle značení po cestě strmě vzhůru podél napolo rozpadlé zdi. Cesta končila u klenuté branky ve zdi, kudy se vcházelo do parku. Otevřel jsem dveře a vešel do parku, který v dřívějších dobách byl jistě chloubou majitelů zámku. Mohutné rozložité stromy dávaly parku důstojnost a půvab, ale bohužel po nich zbyly pouze pařezy. Došel jsem po cestě k domu, ve kterém, jak jsem se správně domníval, byla pokladna. Okénko však bylo zavřené a z vnitřní strany byla přilepena informace, že provádí od pěti účastníků. Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale opravdu jsem byl zde sám. Vydal jsem se parkem po cestě k zámku. Sluníčko krásně svítilo a hřálo, ale nebylo kam se schovat. Stromy rostoucí v parku poskytovaly jen malý stín. Stálo zde pár kamenných podstavců na nichž dříve stály sochy, ale dnes to byly pouze jakési kamenné kvádry. Došel jsem skoro až k zámku, chybělo mi asi dvacet metrů, když ke mně doletěl vzdálený štěkot psů. Zastavil jsem se a zaposlouchal se. Opět jsem zaslechl ten zvuk. Nemýlil jsem se v lese byli nějací psi. Přemýšlel jsem, zda jsem za sebou zavřel branku, ale štěkot stále sílil. Rozhlížel jsem se kam se schovat, pokud psi vniknou do zahrady. Na strom nevylezu, kmen byl příliš silný a na větve jsem nedosáhl. Tu mne napadlo, že bych mohl vylézt na prázdný podstavec zůstavší zde po odvlečených sochách. Šel jsem se na něj podívat. Když jsem k němu došel, ozval se štěkot již docela blízko. Otočil jsem se a vtom jsem je spatřil. Byla to celá smečka psů, kterou vedl velký vlčák. Hnali se ke mně z druhé strany parku neskonalou rychlostí. Nebyl čas něco vymýšlet, chytil jsem se výstupů a začal šplhat nahoru. Bylo mi jedno, jestli se umažu, hlavně abych byl již nahoře. Stihl jsem to na poslední chvíli, vytáhl jsem se na podstavec a vlčákovy čelisti cvakly naprázdno. Chvíli se ještě snažil za mnou vyskočit, ale naštěstí se mu to nedařilo. Po chvilce se štěkající smečka uklidnila a zaujala pozice okolo podstavce. Byl jsem zajat. Jakýkoli můj pohyb byl doprovázen zavrčením vlčáka. Usilovně jsem přemýšlel, co budu dělat. Říkal jsem si, že se určitě někdo přijde podívat, zda zde nejsou nějací turisté. Pak jsem si vzpomněl, že mám mobil. Našel jsem jej v batohu a vytočil číslo mého kolegy v práci. Vzal jej okamžitě. Vylíčil jsem mu ve zkratce, co se mi přihodilo a požádal jej, zda by mi mohl sehnat telefon na kastelána. Slíbil mi to a já zavěsil. Každá minuta byla dlouhá jako celý život. Prohlížel jsem si tedy alespoň své okupanty. Bylo jich celkem devět a každý byl jiný. Za deset minut mi zazvonil telefon. Mirek, tak se totiž kolega jmenoval, mi volal, že mluvil s nějakou paní ze zámku a ta mu slíbila, že se do parku za chvíli dorazí. Poděkoval jsem mu a začal vyhlížet mou zachránkyni. Asi po pěti minutách se v brance vedoucí do parku objevily dvě ženy. Zavolaly na psy a ti jak poznali známý hlas se, jako na povel zvedli a utíkali přes park ke své paní. Za chvíli jsem slyšel, jak někdo zavírá bránu. V tu chvíli jsem se uklidnil, slezl z podstavce a vydal k pokladně. Paní, která odvolala své psy, tam vzápětí také dorazila. Moc se omlouvala a na závěr řekla, že jí skoro před týdnem utekli tak měli asi velký hlad. Nakonec mi řekla, že mne po zámku provézt nemůže, protože minimální počet provázených lidí je pět. Zeptal jsem se, zda mne provede, pokud zaplatím pět vstupenek. Odpověď byla také negativní, protože se na zámku provádí do 17.00 a hodinky ukazovaly 16.45. Tím pádem by se prohlídka do 17.00 nestihla. Nezbylo než se rozloučit a jet nazpět abych stihl alespoň večeři. 