Pisek

Je krásný letní den. Tak proč sedět v paneláku a koukat se z okna. Vzal jsem batoh, dal do něj
svačinu, fotoaparát, podložku, papíry, tužky a gumu. Do kapsy jsem strčil pár drobných na pivo a vydal jsem se podél řeky Otavy do centra města Písku. Toto město na jihu Čech mne úplně uchvátilo. Odpolední slunce kouzelně nasvítilo staré město vypínající se nad kamenným mostem.  Sedl jsem si na lavičku u

Panorama města Písku

řeky a vstřebával do sebe tu neskutečnou atmosféru. Udělal jsem pár snímků a chtěl jsem jít dál. Když jsem se ale kolem sebe rozhlédl, zjistil jsem, že všechny lavičky jsou obsazené. A tak jsem vyndal z batohu papír a tužku a začal jsem kreslit městské panorama. Byl jsem tak zabrán do práce, že jsem ani nepostřehl, že se u mne zastavili starší manželé a dívali se jak kreslím. Až teprve, když starší muž promluvil, uvědomil jsem si, že se dívají, jak mi to jde. Mé výtvarné snažení se jim asi líbilo, protože mi řekli  jen tak dál, popřáli mi hezký den a důstojně odkráčeli zavěšeni do sebe dál podél řeky. Dokončil jsem obrázek, sbalil věci do batohu a vydal se ke kamennému mostu, nejstarší to mostní stavbě u nás. Z mostu jsem udělal ještě několik fotek a vydal se přes něj do města. Vzpomněl jsem si, že mám v kapse pár drobných a tak jsem za mostem zašel do malého občerstvení a usadil se pod vysokou vrbu a čekal, až si mne servírka s menším předkusem všimne. Při svém poletování mezi stoly u mne zanedlouho přistála. Objednal jsem si velké pivo a sledoval labutě plující po řece. Slunce se pomalu začalo schovávat za domy, což byl pro mne signál, že po mne bude u rodičů mé ženy asi už sháňka. Zaplatil jsem a pomalu se vydal po druhé straně řeky domů.

Ještě několikráte jsem takto zašel do tohoto malebného města, abych si nakreslil i jiné zajímavosti.  

Děkanský kostel

vodotrysk

Bývalá celnice

Lázně Vráž u Písku

Dubeč

Dubeč o rozloze 8,5 km² á 3068 obyvateli je dnes částí hlavního města České republiky Prahy Žiji zde již od roku 1957, kdy  ještě Dubeč patřila do okresu Praha-východ a spojení s hlavním městem zajišťoval autobus ČSAD. Byla to doba, kdy se obyvatelé Dubče navzájem znali, zdravili se, chodili k Urbanům pro mléko a potraviny a k panu Menzlovi pro hřebíky a kladivo. Rád vzpomínám na ty časy, když jsme s kamarády ze školy zakládali oddíl po vzoru rychlých šípů a těšili se na zimu, zda budou opět uhelné prázdniny.  Vraťme se ale poněkud do historie.

 Název obce byl odvozen od slova dubec, což bylo pojmenování lidí, kteří káceli a zpracovávali dřevo. Dubeč tedy byla v raném středověku osadou dubců, kteří zásobovali především Prahu dřevem. O tom, že tehdejší krajina byla daleko lesnatější než dnes, svědčí i řada názvů obcí v okolí jako např. Doubravičce, Lipany, Hájek, Březí. Vznik Dubče se datuje od roku 1088, kdy kníže Vratislav II daroval dvě zdejší popluží vyšehradské kapitule. Majitelem místního dvora, při němž byla postavena před rokem 1508 tvrz, byl v r. 1313 Mertlin  syn Martina Chebského. Před r. 1343 jej získal Velflovic Meinlin  Dubeč a od r. 1368 jeho syn Johánek Dubeč z Dubče, který ještě přikoupil Průhonice a Vinoř. Od roku 1434 vystupuje v písemnostech Johánkův syn Matěj Dubeč z Dubče, účastník pražského sněmu v r. 1452. Roku 1502 byla Dubeč za vlády Jana Dubečského z Dubče králem Vladislavem II Jagellonským povýšena na městečko. R. 1508 odkázal Jan Dubečský z Dubče vše své jediné dceři Žofii a jejímu manželovi Zikmundovi Zápskému ze Záp. Po jeho smrti r. 1524 zdědili dubečské panství jeho synové Oldřich a Adam. Při dělení majetku to byl Oldřich, který získal městečko Dubeč, s tvrzí, mlýnem a pivovarem a pusté tvrze Dubeček a Litožnice. Z jeho třech synů zdědil Dubeč  Adam Zápský ze Záp. Ten v roce 1607 odkazuje dubečské panství svému vnukovi Adamovi, který studoval v Lipsku a ve Francii. Ten v době stavovského povstání finančně podporoval stavy a kritizoval císaře.  Za to byl uvězněn a byla mu zkonfiskována třetina majetku. Od té doby Dubečská tvrz pusta, až z ní zbyly pouze zbytky.

kostel sv.Petra

                 Z pohledu významných historických dat vzpomeňme na rok 1608, kdy se stala Dubeč místem politického jednání celoevropského významu. Rok 1757 je rokem založení dubečského školství Marií Terezií Savojskou.  Důležitý je rovněž rok 1974, kdy byla Dubeč připojena k hlavnímu městu Praze.

Dnešní  Dubeč  se pomalu začleňuje do Velkoměsta, ale na druhé straně si stále zachovává statut zeleného pásma Prahy. Jak by také ne, vždyť se na jejím katastru objeví hned několik chráněných území. Je to zejména Litožnice, kde se nachází rybníky, mokřadlové louky a lesní biotopy. Dalším zajímavým územím je oblast Rohožníku kde se nachází dva lomy a rybník. Když se na chvíli opět vrátíme do konce 15 a počátku 16 stol., zjistíme, že okolo Dubče byla vybudována soustava cca 50 rybníků spojených složitou sítí kanálů. Většina z nich zanikla za třicetileté války, další byly později přeměněny na pole a louky. Z celé soustavy se jich zachovalo pouze několik. Největší z nich je rybník Podleský, který se svou rozlohou 14 hektarů řadí na třetí místo v rámci Prahy. Na jeho hrázi se nachází dva staré duby, jejichž stáří přesahuje 300 let. V jednom z nich je veliká dutina, v níž měli za 2.sv.války partyzáni ukrytou vysílačku. Pod vysokou hrází stojí Podleský mlýn. Vzhledem k tomu, že je neobydlen pomalu chátrá.

Litožnice

    Dnes už si ani neuvědomujeme, že mlynářství bylo svého času velmi důležitým povoláním. Ve středověku bylo nejvlastnějším posláním mlynáře mletí obilí na mouku na výrobu chleba a pečiva, otrub pro krmení dobytka. Kromě toho však mlynáři ovládali práci se dřevem, velmi často sami zhotovovali dřevěné součásti mlýnského zařízení - vodní kola, hřídele, pokud to nedělali příslušníci jiného řemesla - sekerníci. Navíc se dobře orientovali i v hydrotechnice. Museli dobře znát místní vodohospodářské poměry, aby dokázali využít vodní energii pro práci mlýna, ale kromě toho i zabránit případným škodám působeným vodním živlem. Mlynáři tedy patřili ke stavitelům rybníků a samozřejmě i jezů, mlýnských náhonů a podobně. Tak zvaní přísežní mlynáři byli na slovo vzatí odborníci v mnoha oborech techniky a stavitelství.

Naproti mlýnu je postavena stáj, která dříve sloužila jezdeckému oddílu. Dnes zde majitel chová psy a na nedaleké oplocené louce se dnes místo plnokrevníků prochází stáda jelenů a laní.

kostel sv. Petra

   Dominantou obce je kostel zasvěcený sv. Petrovi, stojící na Lipovém náměstí v Dubečku. Jedná se o jednolodní kostel, o němž jsou první písemné podklady v roce 1364. Dnešní podobu kostela z velké části ovlivnila jeho novogotická přestavba v roce 1867, kdy byla ke kostelu připojena i věž, do té doby stojící samostatně v rohu hřbitova směrem do návsi.  Ve věži byly dva zvony. Jeden menší byl sejmut z věže za 1.sv.v.. Víme jen, že jej zdobil nápis „Anno 1712 Valentin Lissiak“. Druhý zvon nám zůstal zachován. Pochází z roku 1659 a je dílem lotrinského zvonaře Benedikta Briota

                V Dubči je dnes pět restaurací. Na Lipovém náměstí naproti kostelu stojí restaurace U králíka. Další jsou v Dubči U sokolovny, Na hřišti, U Dubu a U Šimůnků

                V Dubči je taktéž několik spolků. K těm největším patří Sokol Dubeč, který byl obnoven po roce 1989. 18. Května 1994 městský soud v Praze rozhodl o navrácení sokolovny TJ Sokol. Tato byla v roce 1931 postavena a sloužila mu do roku 1948, kdy byl sokolský výbor rozpuštěn. Sokolovna dle zásad zakladatelů slouží nejen k činnosti tělovýchovné a sportovní, ale i kulturní a společenské. Ve třicátých letech se zde hrálo divadlo, hrála zde kapela tamburašů, promítalo zde kino a pro děti hrálo loutkové divadlo. Dnes se sokolovna může pochlubit novou podlahou, plynovým topením, tenisovým kurtem, opravenou a přestavěnou hospodou a řadou dalších změn.

Sokolovna

        Dalším spolkem, který měl v minulosti řadu úspěchů je svaz dobrovolných hasičů. Psal se 18. Srpen 1881, když nepozorností klempířů, provádějících dokončovací práce na stavbě Národního divadla vznikl požár.  Řada pramenů shodně uvádí, že to byli dubečtí hasiči, kteří dojeli na místo neštěstí jako jedni z prvních. Traduje se, že při cestě do Prahy uštvali pár koní.  Naši hasiči si vedli natolik zdatně, že dubečský trubač Josef Čáslavský byl pověřen pražským velitelem vydáváním signálů pro všechny zúčastněné sbory.

Ve výčtu spolků nelze nejmenovat fotbalisty, svaz myslivců, chovatelů a žen.

Restaurace U králíka

Od roku 1990 se Dubeč hodně změnila.  Proběhla celková plynofikace, a položen vodovod, zrekonstruovala se budova Místního úřadu a zdravotního střediska a školy. Na místě státního statku vyrostla bytová výstavba včetně budovy s pečovatelskou službou. Byl opraven špejchar, který dnes slouží občanům k uspořádání výstav, společenských akcí, plesů apod. Byla postavena budova, do níž byla přestěhována Česká pošta, opraveno nákupní středisko a několika násobně se zlepšilo spojení do centra Prahy. V poslední době vznikly v Dubči parky a dětská hřiště V místě za špejcharem, kde do té doby byla černá skládka, a množství křovin vznikl velký park.



Základní škola



„Dubečský park zcela respektuje původní charakter krajiny. Aby mohl vzniknout, bylo třeba zlikvidovat černou skládku a celkově revitalizovat 26 000 m2 rumišť a náletových ploch, které po desetiletí hyzdily tuto okrajovou část Prahy. Návštěvníkům Přírodního parku Dubeč usnadní orientaci mezi novými záhony, okrasnými keři a stromy, řada rozcestníků a informačních tabulí. K odpočinku v této oáze klidu mohou využít parkové lavičky a kruhové vyhlídkové odpočívadlo. Dominantním architektonickým prvkem je vyhlídková věž, která umožňuje rozhled po jednotlivých částech parku, a stupňovitý amfiteátr. Park je z největší části bezbariérový a u hlavního vchodu je i parkoviště pro návštěvníky ze vzdálenějších míst. Projekt Přírodního parku Dubeč byl podpořen z Evropského fondu pro regionální rozvoj, z rozpočtu hlavního města Prahy a státními fondy.

Podkladem pro tuto práci byl místní časopis Rohožník*

Pečovatelský dům

Špejchar

Vánoční svátky jsou společně s velikonocemi největšími křesťanskými svátky. Při nichž si lidé připomínají narození Ježíše Krista. Ten se narodil Marii a Josefovi v městě Betlémě v království Judském.  Již před jeho narozením zvěstoval anděl Gabriel Marii, že se jí narodí syn, který jednou vykoupí všechen lid. Narození Ježíše Krista se datuje na 25. prosince. Tento den nazývají křesťané Boží hod.  Vánoční čas trvá až do 6. ledna, kdy tři učenci (tři králové) se přišli děťátku poklonit. Cestu, kde jej mají hledat, jim ukázala Betlémská hvězda. Přišli ho však i varovat před  králem  Herodem Velikým, který v jeho narození viděl nebezpečí pro svůj trůn a tak musela rodina utéci do Egypta. S vánočními svátky souvisí i celá řada tradicí. Je to například stavění betléma, vánoční stromek, cukroví, vánoční přání atd.

            Stavění vánočního stromku se k nám rozšířilo z Německa. V českých zemích poprvé vánoční stromek připravil pro své přátele v roce 1812 ředitel Stavovského divadla J.K.Liebich ve svém libeňském zámečku. Nový zvyk se začal šířit zejména bohatými pražskými rodinami. Na vesnice se dostal až později.

 Pátráme li po prapůvodu stavby betlémů, musíme se vrátit o pár století zpět do Itálie, kde František z Assi umístil v roce 1223 v jeskyni na vrcholu skalnatého kopce u vesničky Greccio, kterou upravil jako kapli, výjev z bible, kde právě narozený Ježíšek leží v nuzném chlévě na seně a společnost mu dělají oslík a telátko. Sem pozval v noci 24. Prosince vesničany. Když nastala půlnoc, rozezněly se všude zvony a kopec se míhal mnoha světly, jak vesničané stoupali k vrcholu a svítili si pochodněmi. Když vystoupili k jeskyni, uviděli jesličky, u nich sloužil kněz mši a František četl úryvky z Lukášova evangelia.  Tak vlastně vnikla půlnoční mše. U nás se tento zvyk objevuje poprvé roku 1560 v kostele sv. Klimenta v Praze.

24. prosince bývá tradicí, že se schází celá rodina na slavnostní večeři. Samotná večeře se tradičně skládala z rybí polévky, bramborového salátu s kaprem a během její konzumace se dodržovaly jisté zvyklosti: mohlo se tak připravit o talíř více pro nečekanou návštěvu, případně položit pod talíř minci či šupinu. Od štědrovečerní tabule se obvykle směla vzdalovat pouze hospodyně. Po večeři bývá zvykem jít k ozdobenému stromečku, zpívat vánoční koledy a. rozbalovat vánoční dárky, které dětem v českých zemích přináší Ježíšek. Štědrý den tradičně vrcholí půlnoční mší, na které se zpívají koledy, a začíná samotná církevní oslava narození Krista.

Se štědrým večerem se pojí i řada lidových zvyků: lití olova, pouštění ořechových lodiček, házení střevícem či třesení bezem.

Vánoční přání si lidé posílají mezi sebou a tato mají různé motivy. Ty, které jsem navrhl pro vánoce 2011, si můžete níže prohlédnout.

Proč kreslím obrázky

Ve svém životě jsem nikdy nic nedostal zadarmo. Když jsem šel do prvé třídy tak si pamatuji, že jsem paní učitelce při vstupním pohovoru nakreslil sněhuláka. Kreslit mne nakonec naučil můj dědeček, který s neskonalou trpělivostí se mnou maloval a kreslil obrázky zejména od Josefa Lady. Na základní škole jsme měli od čtvrté třídy na kreslení velice dobrého učitele pana Kondelíka, díky němuž jsem se v této umělecké činnosti ještě zdokonalil. Od svých patnácti let jsem ale na kreslení neměl čas a vrátil jsem se k němu v okamžiku, kdy jsem se dostal díky Parkinsonově nemoci do invalidního důchodu. Po svém vysokém vytížení v práci jsem najednou zůstal doma a měl jsem mnoho volného času. Zjistil jsem, že pokud nezačnu rychle něco dělat, určitě se z toho zblázním. Je pravda, že jsem se začal věnovat zahradě, na níž jsem měl velké nedodělky, ale to nebylo to pravé. Potřeboval jsem najít nějaký prostředek proti depresi. Prostředek proti tomuto zákeřnému jevu jsem našel v malování a psaní příběhů ze své minulosti. Kreslení mne vždy uklidnilo, a pokud se dílo podařilo, byla radost o to větší.

            Mé první obrázky jsem začal malovat podle fotografií Karla Plicky, jehož knihu fotografií o Praze jsem našel u rodičů v knihovně. Vzal jsem si tedy fotografii a začal podle ní malovat první obrázek. Počáteční pokusy za moc nestály, ale já se nevzdal. Sice na jedné straně vznikla velká hromada papíru s nepovedenými kresbami, ale na té druhé se již krčily dva obrázky, které bylo možno nazvat jako povedené. A když mi manželka s dcerou, která v té době dokončila střední uměleckou školu, řekly, že se jim mé kresby líbí, Motivovalo mne to k ještě větší činnosti. Jelikož jsem profesí strojní inženýr, byl jsem zvyklý dvacet pět let rýsovat a konstruovat zejména výrobní pomůcky a přípravky. To byl jeden z důvodů, proč jsem začal kreslit domy, střechy a prvky kde bylo možné uplatnit rovné čáry. Druhým důvodem byla skutečnost, že jsem se celý život zajímal o historii a jak je známo Praha je prostoupena nejen historií, ale dá se říci i všemi stavebními slohy, proto Praha byla a je pro mne a pro mé obrázky věčným námětem. Zkoušel jsem kreslit obrázky přímo v terénu, což bylo možné pouze za hezkého počasí a při dostatečném časovém limitu. Přesto jsem všechny obrázky, které jsem kreslil v terénu, zálohoval na fotografii, abych se případně mohl ke své kresbě opět vrátit, opravit ji nebo dokončit.

            Kreslím výhradně, když se necítím dobře, špatně se mi chodí nebo mne něco trápí. V tom okamžiku beru do ruky tužku, zobrazím si některou z mých mnoha fotografií na obrazovce počítače a začnu kreslit. Kreslení je pro mne relaxace a únik od deprese.

Koncem loňského roku jsem vytvořil ze svých kreseb kalendář na rok 2011

.           Stejně jako kreslení je pro mne důležité i psaní příběhů, které se mi staly na dovolené v práci, s rodinou nebo s mými kamarády. Přesto, že nejsem příliš kvalitní v pravopise, vždy popsaný příběh svým námětem či dějem přebije zapomenutou čárku v souvětí či čárku nad slovem.